Poranění lýtkového svalu: časté, zrádné a často podceňované
Poranění lýtkového svalu patří mezi zranění, se kterými se ve sportovní fyzioterapii setkáváme velmi často, a to i u nás na klinice Barna Medical. Typicky se objevuje u běžců, fotbalistů nebo sportovců pracujících s výbušnými pohyby, ale nevyhýbá se ani rekreační populaci. Přesto bývá často podceňováno – a právě to je důvod, proč se s ním pacienti vracejí opakovaně.
Realita je taková, že „natažené lýtko“ bývá mnohem komplexnější problém, než se na první pohled zdá.
Co se vlastně při poranění děje
Lýtkový svalový komplex (triceps surae) tvoří především svaly m. gastrocnemius a m. soleus, které se distálně spojují do Achillovy šlachy. Z funkčního hlediska jde o klíčovou jednotku pro odraz, běh i změny směru. Není proto překvapením, že při sportu snáší extrémní zatížení – při běhu může dosahovat až více než 10násobku tělesné hmotnosti (Giddings et al., 2000).
Zásadní roli ale nehrají pouze samotná svalová vlákna. Velmi důležité jsou i pojivové struktury uvnitř svalu – aponeurózy a centrální šlachy, které přenášejí sílu směrem k Achillově šlaše. Právě jejich zapojení často rozhoduje o závažnosti poranění i délce rekonvalescence.
Moderní přístup k těmto zraněním proto ukazuje, že není důležité pouze „kolik svalu je natrženého“, ale i která struktura je poškozená.
Proč k poranění dochází
Typickým mechanismem poranění je kombinace rychlé kontrakce a současného protažení svalu. K tomu dochází například při sprintu nebo prudké změně směru, kdy je koleno natažené a kotník se dostává do dorsiflexe. Tento mechanismus je někdy označován jako „tennis leg“.
Gastrocnemius je k těmto poraněním predisponovaný, protože přechází přes dva klouby (koleno i hlezno) a obsahuje vyšší podíl rychlých svalových vláken. Kombinace velkého protažení a vysoké kontrakční síly vytváří ideální podmínky pro vznik trhliny.
Naopak poranění svalu soleus má často odlišný charakter. Vzniká spíše při dlouhodobém zatížení, například při běhu, a jeho projevy bývají méně nápadné. Pacienti často popisují spíše postupně narůstající „tuhost“ nebo „tlak“ v lýtku než akutní bolest (Dixon, 2009).
Proč některá poranění trvají déle než jiná
Jedním z nejdůležitějších faktorů, který ovlivňuje návrat ke sportu, je zapojení pojivových struktur. Studie ukazují, že poranění zasahující aponeurózy nebo šlachové části mají výrazně delší rekonvalescenci než čistě svalová poranění (Green et al., 2020).
Zjednodušeně řečeno:
- Čím více se poranění „posouvá“ směrem ke šlaše, tím horší je jeho prognóza.
Tento princip potvrzují i moderní klasifikace svalových poranění, například systém BAMIC (Pollock et al., 2014), který kromě rozsahu poranění zohledňuje právě i jeho lokalizaci.
Zajímavé je, že samotné zobrazovací metody (např. MRI) nemusí vždy plně vystihnout skutečný rozsah problému. Klinická zkušenost ukazuje, že i „negativní“ nález může být spojen s dlouhou rekonvalescencí, pravděpodobně kvůli zapojení pojivových tkání, které nejsou vždy dobře zobrazitelné.
Gastrocnemius vs. soleus: proč na tom záleží
Z klinického pohledu je zásadní rozlišit, který sval je postižen.
Poranění gastrocnemia bývá typicky akutní, dobře lokalizované a pacient ho často popisuje jako náhlý „úder“ do lýtka. Naopak soleus se projevuje méně specificky – bolest je hlubší, hůře lokalizovatelná a často se zhoršuje postupně.
Tato odlišnost má význam nejen diagnostický, ale i pro další řízení zátěže. Soleus je totiž klíčový pro dlouhodobé zatížení a stabilitu, a jeho poranění proto často reagují jinak než poranění výbušného gastrocnemia.
Navíc není výjimkou, že jsou postiženy oba svaly současně – podle radiologických studií přibližně v 17 % případů.
Návrat ke sportu a riziko recidivy
Doba návratu ke sportu u poranění lýtkových svalů je velmi variabilní – od několika dní až po více než tři měsíce, s průměrem kolem 39 dní (Pagan-Rosado et al., 2025). Výrazně ji ovlivňuje typ poranění, jeho lokalizace i mechanismus vzniku.
Specifickým problémem je vysoká míra recidiv, která se u sportovců pohybuje přibližně kolem 14–16 % (Green et al., 2020). Riziko je nejvyšší zejména v prvních týdnech po návratu ke sportu, kdy tkáň ještě není plně adaptovaná na zátěž.
Důležitou roli hraje také anamnéza – vyšší věk a předchozí poranění lýtka nebo dolní končetiny výrazně zvyšují pravděpodobnost opakovaného zranění.
Diagnostika není jen o zobrazovacích metodách
Ačkoliv ultrazvuk a magnetická rezonance hrají důležitou roli, samotný obraz nestačí. Klinické vyšetření – tedy způsob vzniku obtíží, charakter bolesti a reakce na zatížení – má často zásadní význam.
Ultrazvuk je velmi dobře využitelný zejména u povrchových struktur, zatímco MRI je přesnější u hlubších poranění, typicky u svalu soleus. Přesto ale platí, že správná interpretace nálezu musí vždy vycházet z klinického kontextu.
Proč není dobré to „rozchodit“
Jednou z nejčastějších chyb je podcenění problému a příliš rychlý návrat k aktivitě. Lýtkový svalový komplex je extrémně zatěžovaný a nedostatečně zahojená tkáň je velmi náchylná k opětovnému poškození.
Navíc existují i potenciálně závažné komplikace, které mohou poranění napodobovat nebo doprovázet – například hluboká žilní trombóza, která se může vyskytovat až u 6–20 % případů současně s poraněním lýtka (Pagan-Rosado et al., 2025).
Shrnutí
Poranění lýtkového svalu není banální problém. Jedná se o komplexní zranění, u kterého rozhoduje nejen velikost poškození, ale především jeho lokalizace a zapojení pojivových struktur.
Správná diagnostika a řízený návrat k zátěži jsou klíčové nejen pro rychlé zotavení, ale především pro minimalizaci rizika opakovaného poranění.
Jak k tomu přistupujeme u nás
Na klinice Barna Medical se na poranění lýtkových svalů díváme komplexně. Vycházíme z kombinace klinického vyšetření, zobrazovacích metod a funkčního testování, které nám umožňuje přesněji odhadnout zatížitelnost tkáně.
Cílem není pouze návrat ke sportu, ale návrat na úroveň, která minimalizuje riziko recidivy a umožní dlouhodobý výkon.
Máte problém s lýtkovým svalem? Kontaktujte nás a společně ho vyřešíme!
Zdroje
- Dixon, J. B. (2009). Gastrocnemius vs. soleus strain: How to differentiate and deal with calf muscle injuries. Current Reviews in Musculoskeletal Medicine, 2(2), 74–77. https://doi.org/10.1007/s12178-009-9045-8
- Giddings, V. L., Beaupré, G. S., Whalen, R. T., & Carter, D. R. (2000). Calcaneal loading during walking and running. Medicine & Science in Sports & Exercise, 32(3), 627–634. https://doi.org/10.1097/00005768-200003000-00012
- Green, B., et al. (2020). Return to play and recurrence after calf muscle strain injuries in elite Australian football players. The American Journal of Sports Medicine, 48(13), 3306–3315. https://doi.org/10.1177/0363546520961001
- Hébert-Losier, K., et al. (2015). Calf muscle abilities are related to sprint performance in male Rugby Union players. Journal of Strength and Conditioning Research, 29(3), 707–714. https://doi.org/10.1519/JSC.0000000000000674
- Hébert-Losier, K., et al. (2017). Updated reliability and normative values for the standing heel-rise test in healthy adults. Physiotherapy, 103(4), 446–452. https://doi.org/10.1016/j.physio.2016.02.002
- Kulmala, J. P., et al. (2016). Walking and running require greater effort from the ankle than the knee extensor muscles. Medicine & Science in Sports & Exercise, 48(11), 2181–2189. https://doi.org/10.1249/MSS.0000000000001016
- Möck, S., et al. (2018). Correlation of dynamic strength in the standing calf raise with sprinting performance in consecutive sections up to 30 meters. Research in Sports Medicine, 26(4), 474–481. https://doi.org/10.1080/15438627.2018.1502183
- Pagan-Rosado, R., Wesley, et al. (2025). Calf strains in athletes: A narrative review of management, injury grading, and return to sport. Sports Medicine – Open, 11, Article 60. https://doi.org/10.1186/s40798-025-00960-4
- Pandy, M. G., et al. (2021). How muscles maximize performance in accelerated sprinting. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 31(10), 1882–1896. https://doi.org/10.1111/sms.14006
- Pedret, C., et al. (2021). Ultrasound classification of medial gastrocnemius injuries. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports, 31(2), 420–431. https://doi.org/10.1111/sms.13812
- Pedret, C., et al. (2015). Return to play after soleus muscle injuries. Orthopaedic Journal of Sports Medicine, 3(12), 2325967115617576. https://doi.org/10.1177/2325967115617576
- Pollock, N., et al. (2014). British athletics muscle injury classification: A new grading system. British Journal of Sports Medicine, 48(18), 1347–1351. https://doi.org/10.1136/bjsports-2013-093302
- Smart, D., et al. (2014). The relationship between physical fitness and game behaviours in rugby union players. European Journal of Sport Science, 14(sup1), S8–S17. https://doi.org/10.1080/17461391.2011.635812
